Italská freska

 Freska je nástěnná malba zhotovená na vlhké omítce. Název freska pochází z italského „a fresco“ (na čerstvo), v protikladu k „a secco“ (na sucho). Technika malování fresek byla známa již ve starověku, používala se v Řecku i v Číně a Indii, ale vrcholu dosáhla především ve slunné Itálii.

Malování fresek je technicky náročná práce. Kresba se připravuje hnědočervenou barvou, tzv. „sinopie“. Samotná malba se provádí nánosem barvy, kterou tvoří rozmělněné minerální pigmenty ve formě prášku smíchané s vodou. Nanášejí se do vlhnoucí omítky tak, aby se barvy vsákly do podkladu. Poté dochází k chemické reakci zvané karbonizace, „carbonatazione“, která zaručí nesmyvatelnost a dlouhověkost hotového díla, které je tak i „otěruvzdorné“. Pokud nebylo možné zpracovat celou fresku za jeden den, celý výjev se rozdělil na úseky, tzv. „giornata“. Tyto denní úseky pak byly nataženy druhou vrstvou jemné omítky, tzv. „intonaco“.

Mezi nejznámější italské fresky patří Giottovy fresky vytvořené v Padově a v Basilice sv. Františka z Assisi, dále Michelangellova freska v Sixtinské kapli ve Vatikánu a freska „Poslední večeře“ od Leonarda da Vinci v refektáři konventu Santa Maria delle Grazie v Miláně. V České republice je známý např. epický cyklus Vlast vytvořený Františkem Ženíškem v prostorách Národního divadla v Praze.